Studna a kyvadlo

Začátek textu

Impia tortorum longas hic turba furores,
Sanguinis innocui, non satiata, aluit.
Sospite nunc patria, fracto nunc funeris antro
Mors ubi dira fuit vita salusque patent.[1]

Byl jsem umořen, — na smrt umořen tímto dlouhým skonáváním; a když na konec mne odvázali a směl jsem volně seděti, cítil jsem, že mé smysly mne opouštějí.

Rozsudek — onen hrozný rozsudek smrti — byl posledním, jasným zvukem, jehož jsem se doslechl. Po tom zvuk inkvisitorských hlasů zdál se splývati v mátožném neurčitém repotu. Vnukalo to mé duši představu převrácení, — snad jeho spojitostí s hukotem mlýnského kola. A to jen pro krátkou dobu; neboť nyní jsem už neslyšel žhola nic.